Na UMPRUM v Praze vedete seminář věnovaný problematice autorského práva a licenčních smluv. O jakých (svých) právech umělci mnohdy ani nevědí a kde právo nejčastěji nevědomky porušují?

Studenti většinou znalosti nemají, s výjimkou těch, kteří už pracují. Někteří jsou praktičtější a někteří intuitivnější, ale v podstatě jsem nabyla dojmu, že těch, kteří tvoří a současně si dávají záležet i na formální stránce, je menšina. Semináře mají zatím podobu spíše komorního kroužku do deseti lidí. Ale myslím, že tohle je věc, která se nezmění, že právní stránku věci budou umělci vždy řešit ad hoc. Co se týče jejich vlastní práce, nevídám komplikace v tom smyslu, že by porušili něčí autorství. Všichni v zásadě rozumí riziku apropriace a plagiátorství a nějak se s ním vyrovnávají. Existuje nicméně zmatení ohledně toho, jak autorské právo funguje v prostředí internetu. Lidé mívají dojem, že co je na internetu, podléhá benevolentnějšímu režimu. To ale v autorském právu obecně neplatí. Neexistuje norma, která by říkala „toto je internet a zde autorský zákon neplatí“.

Můžete prosím uvést nějaký konkrétní příklad soudního procesu, který by se této problematiky týkal?

Napadá mě například spor ohledně plakátu s nápisem „HOPE“, který vznikl v rámci Obamovy prezidentské kampaně. Autor Shepard Fairey podporoval Obamu a v zápalu kampaně si na internetu vypůjčil reportážní fotografii, aby vytvořil plakát HOPE. Poté, co se plakát stal slavným, musel se o její použití soudit. Šlo o spor jednotlivce versus Associated Press, což je naprostý nepoměr sil. Diskuze ve sporu se týkala toho, jestli zdrojová fotografie je nebo není uměleckým dílem, např. zda volba úhlu, ze kterého byla pořízena, je tvůrčím vkladem, nebo se jedná o čistě dokumentární záznam skutečnosti atd. Diskutovalo se také o koncepci „fair use“, tedy (zjednodušeně řečeno) zda nedošlo k transformaci snímku do jiného kontextu, významu a pro jiné publikum. Předmětem diskuze ale vůbec nebyla otázka internetového prostředí, právě proto, že na internetu v zásadě fungují stejné právní principy ochrany autorství jako mimo něj. Proto když najdu nějaké dílo na internetu, potřebuji licenci nebo souhlas k užití – i sdílení na Facebooku je šířením díla, a tedy jeho užitím. Což je věc, která se masově porušuje. Pokud navíc do díla ještě zasahuji, dostávám se na další úroveň ochrany autorského díla a opět musím mít souhlas autora. V Evropě je to složitější než v USA, tady totiž doktrínu „fair use“ nemáme. Bez souhlasu autora můžeme dílo užít pouze při splnění velmi specifických výjimek. Jen pro ilustraci, jde například o možnost citace nebo vedlejší užití díla – ve filmu se např. v pozadí může nahodile objevit nějaký obraz, nesmí však být ústředním motivem záběru.

Když tedy někdo v Evropě vezme fotku, která je autorským dílem, rozstříhá ji a vytvoří z ní koláž s novým významem, poruší tím práva autora?

Pokud to bude fotka, která splňuje definici autorského díla a stejně tak její rozstříhané části, měla bych mít souhlas jednak k jejich zpracování do nového díla (tedy k rozstříhání a zakomponování do nového díla) a současně k dalšímu užití takového nového díla.

V čem může znalost autorského práva umělcům a umělkyním pomoci? Co je pro jejich práci nejdůležitější?

Nejpraktičtější je z mého pohledu znalost fungování licencí a smluv o dílo. Když má někdo zájem o práci umělce, umělec by si měl předem dojednat zejména, jaké dílo má dodat, kdy a za jakou cenu, jak může klient dílo následně užívat, po jakou dobu, na jakém území a jaká bude licenční odměna. Ideální je mít písemnou smlouvu, ale chápu, že ve světě umění bývá praxe jiná. Pak je dobré si podmínky alespoň vyměnit e-mailem. Čistě ústní dohody nestačí, když dojde na spor. Podstatné je načasování, tj. domluvit se předtím, než začnu tvořit. Umělci nicméně často nechtějí svá práva příliš prosazovat, obávají se, že když budou tlačit na smlouvu, přijdou o zakázku. Pak se ale může stát to, co se stalo jedné mé klientce, malířce, která rok pracovala na projektu a spoléhala na slušnost svého klienta, že licenční smlouvu a odměnu dořeší na závěr, když jsme však zformulovali standardní licenční smlouvu, klient odmítl o smlouvě a odměně vůbec diskutovat a roční práce přišla vniveč. A klientka neměla zájem se soudit. Takže na podobné základní věci se snažím upozorňovat své studenty. Jde to možná trochu proti tomu, jak se odvíjí umělecká tvorba, může se zdát, že je to jakási formální rigidita, která tam zdánlivě nepatří, když se ale něco podobného stane umělci vícekrát, může nakonec na umění rezignovat a začít se živit jinak. Myslím, že je důležité si uvědomit, že autorské právo vzniklo na podporu umělecké tvorby. Právě proto, aby umělci měli svá díla pod kontrolou, mohli na svoji tvorbu navazovat a živit se jí. To by přirozeně nefungovalo, kdyby si každý mohl brát, co se mu zlíbí. Ale samozřejmě i autorské právo je zneužitelné. V této souvislosti zmíním Richarda Prince, jehož tvorba spočívá v apropriaci. Řekl, že dokud neměl peníze, nikdo se s ním kvůli porušování autorských práv nesoudil – žaloby se začaly objevovat až ve chvíli, kdy mu umění začalo vynášet.

Je možné, aby otázku autorských práv řešily umělecké odbory nebo umělecké unie? Umělecká díla ostatně často nevznikají na základě individuálního autorského vkladu, ale ve spolupráci s dalšími účastníky.

Obávám se, že v tom je trochu potíž. Každý umělec, tak jako každý z nás v jakékoli profesi, by měl převzít odpovědnost za ochranu svých práv. Pokud se na díle podílí více autorů, bude to v některém z modelů, které zákon zná a pro daný model upravuje způsob nakládání s dílem nebo vymáhání jeho ochrany. Například u spoluautorských děl se ochrany může domáhat každý ze spoluautorů. O nakládání s dílem (například o poskytnutí licence) už ale rozhodují všichni spoluautoři jednomyslně. Pracuje-li autor jako zaměstnanec, práva k dílu vykonává primárně zaměstnavatel. A pak existují kolektivní správci, jelikož některá specifická užití autor ani není schopen uhlídat (např. vysílání hudby prostřednictvím rozhlasu nebo televize). Kolektivní správci monitorují užití děl za umělce a vybírají pro ně autorské odměny, v některých případech na základě pouhé registrace umělce u kolektivního správce, jindy na základě smlouvy. Např. OSA, která zastupuje autory hudebních děl, existuje již od roku 1919. GESTOR se v oblasti výtvarného umění stará o vybírání odměn za opětný prodej originálu výtvarného díla.

Jak se vyvíjelo české autorské právo?

První autorský zákon na světě, anglický Statute of Anne, pochází z r. 1710, i když otázka práv k dílům obecně vyvstala už v době vynálezu knihtisku. Když se knihy začaly produkovat ve velkém, chtěli si nakladatelé udržet na dané tituly monopol. K tomu jim panovníci udělovali panovnická privilegia. Z těchto čistě komerčních zájmů se posléze vyvinula autorskoprávní ochrana. Časem začaly v různých zemích vznikat národní právní úpravy, jejich úskalí však spočívalo v tom, že zákon chránil vždy pouze vlastní občany, takže knihy zahraničních autorů se kopírovaly ve velkém. K překonání tohoto problému poprvé přispěla Bernská úmluva, první mezinárodní úmluva v oblasti autorského práva, která začala sjednocovat pravidla v jednotlivých zemích a zavedla princip asimilace. To znamená, že zúčastněné státy mají autorům z ostatních členských zemí garantovat stejná autorská práva jako svým vlastním občanům. To je bezpochyby milník ve smyslu rozšíření ochrany na mezinárodní úroveň. Dodnes Bernskou úmluvu podepsalo přes 170 států. Žádné další milníky obdobného významu, které by vývoj autorského práva posouvaly tak zásadním směrem, od té doby dle mého názoru nenastaly, jakkoli práva autorů se neustále vyvíjejí, modifikují a v zásadě posilují. A nelze samozřejmě opomenout ani snahy o harmonizaci v rámci EU či zavedení ochrany počítačových programů. Jak jsem zmínila, první autorský zákon na světě byl z r. 1710, jakkoli zatím pouze ve vztahu k literárním dílům. U nás se autorské právo datuje do období Rakouska-Uherska, do poloviny 19. století, tj. do období o více než sto let později. Samostatná ČSR v rámci recepce převzala rakouské a uherské předpisy a ty v oblasti autorského práva sjednotila do zákona z roku 1926, který platil až do padesátých let. Po první světové válce jsme také podepsali Bernskou úmluvu. Komunisté přijali dva zákony v letech 1953 a 1965. Z toho stojí za zmínku např. ustanovení zákona z r. 1953, dle kterého souhlas autora s užitím díla mohl nahradit výrok ministra kultury. Zákon z r. 1965 přežil sametovou revoluci, ale byl pochopitelně novelizován s ohledem na změnu režimu a přibližování EU. Náš první „svobodný“ (a dnes platný) autorský zákon je z roku 2000. Také byl několikrát novelizován. Největší novela je z roku 2006, která měla zákon ještě více harmonizovat s předpisy EU.

České autorské právo je poměrně podrobné, obsahuje spoustu kategorií i výjimek. Máte pocit, že autorské právo, tak jak je formulováno u nás i v Evropě, odpovídá charakteru současného umění a způsobům jeho cirkulace?

Myslím si, že autorskoprávní ochranu bychom měli i nadále udržovat, i když se objevují názory, že se jedná o přežitek a měla by se zrušit. Některé definice však skutečně přestávají fungovat a umím si představit, že by v některých ohledech došlo k úpravě. Předpokladem autorskoprávní ochrany je definice autorského díla. V současnosti se autorské dílo definuje v zásadě jako jedinečný výsledek duševní tvůrčí činnosti autora, který má objektivně vnímatelnou podobu. Současně musí jít o dílo umělecké, což dál v zákoně definováno není. Máme k dispozici doktrinální výklady, podle nichž aby bylo dílo umělecké, musí odpovídat některé z kategorií umění, a to z perspektivy člověka „průměrného rozumu a citu“. Právní ochrana tedy pracuje s pojmy, které nemají jasné kontury, přesahují do mimoprávních oblastí a výsledek sporu je mnohdy těžko předvídatelný. Proto spory často končí narovnáním. I konceptuální umění je v tomto ohledu stále problematické, ačkoli má už velmi dlouhou tradici. Ani současná tvorba v oblasti nových médií ustáleným kategoriím neodpovídá. Vývoj na poli výtvarného umění by tedy právo mělo reflektovat.

Dále platí, že předmětem autorskoprávní ochrany je pouze dílo, které je výsledkem duševní tvůrčí činnosti autora. Ta je založena na spojení ducha tvůrce a mechanické činnosti. A přitom vznikají robotická díla, u kterých není zcela jasné, do jaké míry vznikla na základě duševní tvůrčí činnosti autora, resp. kdo je autorem díla, stojí-li mezi autorem myšlenky a ztvárněním stroj či jiný faktor, který je na autorovi myšlenky nezávislý. Samotná myšlenka se totiž nechrání, chrání se až objektivně vnímatelný výsledek. Vezměme si například dílo Outside itself od Federica Díaze. Nemám přesné informace, ale odhaduji, že Federico Díaz toto dílo vymyslel, další osoba pak naprogramovala algoritmus umožňující měření množství fotonů v příslušném prostoru a robotickou konstrukci, která pak dle výsledku měření skládá z kuliček trojrozměrný model situace. V díle figuruje vícero osob, technický element a element naprosté nahodilosti (množství světla), výsledek je tudíž mimo kontrolu iniciátora myšlenky. Podobná díla může být obtížné napasovat na existující instituty autorského práva. Řekněme, že autor uměleckého záměru si v tomto případě od někoho objednal počítačový program, přičemž autorská práva na něj navázaná nyní na základě smlouvy vykonává. Mohli bychom tedy dojít k závěru, že autor uměleckého záměru sice vykonává práva k výsledku, ale není jeho autorem.

Existují v autorskoprávních sporech nějaká specifika, kterými se tyto spory liší od jiných?

Právě z toho důvodu, že autorské právo obsahuje nejednoznačné definiční kategorie, je někdy velmi složité předem odhadnout, jak soudní řízení dopadne, a tak spory častěji spějí k mimosoudnímu narovnání. Mimo to je soudní řízení pro umělce ekonomicky i psychicky náročné. Preferovaným řešením přitom bývá uvedení věci do původního stavu, například zdržení se neoprávněného užívání příslušného díla a uznání pochybení. Často je to pro umělce důležitější než výše finanční náhrady. Porušení autorského práva se autora může dotýkat velmi osobně, často jde o citlivé záležitosti.

Vrátila bych se ještě k internetu a především k nové směrnici, která byla odhlasována na půdě Evropského parlamentu. Navrhovaná úprava autorského práva (bude-li nakonec přijata v rámci celého unijního legislativního procesu) má mimo jiné umožňovat vydavatelům online zpravodajství či jakéhokoli jiného původního textového obsahu inkasovat licenční poplatky od korporací, jako je Facebook či Google, jež úryvky z cizích textů zobrazují na svých webech. Zároveň se v této úpravě myslelo i na platformy typu Youtube, které by nyní nesly zodpovědnost za publikovaný obsah (namísto uživatelů, jako tomu bylo doposud). Tyto úpravy byly mnohými vnímány jako příliš restriktivní zásah do svobody na internetu. Jak se vy osobně díváte na tuto problematiku?

Již dnes právní úprava poskytuje mechanismy, díky kterým by si poskytovatelé služeb měli licencovat díla, která na svých webech zobrazují a platit za to licenční odměnu. Stejně tak je Youtube odpovědný za svůj obsah. Poskytovatelé se nicméně ve svých všeobecných podmínkách snaží odpovědnost přenášet na uživatele. V případě, že by poskytovatelé byli povinni porušení autorských práv autorům kompenzovat, na základě těchto všeobecných podmínek by se mohli pokusit následně hojit na uživateli. Internet se ale tak rychle vyvíjí a sdílení děl je tak masové a nepřehledné, že autoři zřejmě často rezignují na vymáhání ochrany svých práv a poskytovatelé ve velkém autorská práva ignorují. Zmiňovaný návrh evropské směrnice deklaruje, že jeho cílem je tomuto stavu předejít. Poskytuje tak určitým vydavatelům možnost přímo se domáhat na poskytovatelích služeb kompenzace za nedovolené reprodukování a sdělování jejich obsahu na internetu (jakkoli toho bylo možno dosáhnout, byť odvozeně od práv autorů, tj. jednotlivých přispěvatelů, i na základě současného práva). To má providery údajně motivovat k tomu, aby s vydavateli předem uzavírali licenční smlouvy. Současně mají mít poskytovatelé novou povinnost zavádět technická opatření za účelem kontroly legálnosti obsahu. Je otázka, co to udělá (pokud bude směrnice přijata). Ukáže se, zda poskytovatelům záleží na kvalitním obsahu a zda se budou snažit s vydavateli dohodnout a za obsah platit. V opačném případě věřím, že hrozí fragmentizace internetu a omezení toku a výměny informací. To by samozřejmě pocítil uživatel na dostupnosti a kvalitě informací, ale také třeba vydavatel na omezení šíře vlivu jeho média.

Evropský parlament zřejmě hledá možnosti, jak s korporacemi, jako jsou Facebook a Google, zacházet a jak je regulovat.

Riziko svévolného postoje poskytovatelů dokonale neodstraní žádná legislativa, dokud bude trvat jejich silná vyjednávací pozice. Kde není žalobce, není soudce. Vždy se cítím být na straně autorů a v autorském právu vidím opodstatnění, na druhou stranu se bojím, zda se v tuto chvíli a ve vztahu k internetu nesnažíme za každou cenu udržet koncepty, které jsou odtržené od reality. Je to složitá otázka. Musíme totiž zvažovat dva zájmy, které jdou v prostředí internetu někdy proti sobě: zájem na ochraně autorů a zájem na svobodném šíření a pluralitě informací. Cílem autorského práva je podporovat rozvoj tvorby. Věří se, že pokud autor bude chráněn proti zneužití jeho díla, bude motivován k tvorbě a obecně bude zajištěn rozvoj tvůrčích disciplín. Na druhou stranu, jaký dopad na rozvoj umění bude mít omezení proudění informací (a děl) na internetu v důsledku přísné regulace providerů? Je pravdou, že dnes sociální sítě žijí vlastním životem. Lidé si mnohdy neuvědomují, že sdílení fotek na Facebooku nebo Instagramu může být právně problematické. Člověk jde na výstavu, vyfotí si selfie s obrazem a dá si to na svůj profil. V souvislosti s Instagramem mě napadá zmínit zajímavý spor mezi Richardem Princem a Donaldem Grahamem, který se týká právě Instagramu. Prince prezentoval na výstavě New Portraits (2014) v Gagosian Gallery zvětšené fotografie tištěné na plátno, které převzal z různých instagramových profilů – mimo jiné i fotografii Donalda Grahama Rastafarian Smoking a Joint. Argumentoval tím, že autorská práva Donalda Grahama ani jiných autorů neporušil, protože jeho akt byl ve vztahu k původnímu dílu transformativní, a tedy v souladu s doktrínou „fair use“. Soudce se nicméně s tímto výkladem neztotožnil a odmítl soudní řízení zastavit. Já bych měla spíše tendenci hodnotit tento Princeův projekt jako transformativní, tedy v rámci mantinelů fair use.

Z mého pohledu je doktrína „fair use“ problematická v tom smyslu, že se váže pouze k objektivně vnímatelné podobě díla. Dochází-li v umění k apropriaci, spočívá významový posun často jen v myšlence, v rekontextualizaci, která nemá co dělat s hmotnou podstatou díla. Pro mě coby teoretičku je Princeova výstava zjevně v souladu s „fair use“ – fotografie z Instagramu převzal s jasným tvůrčím záměrem, nejde o pouhou kopii.

Když jsem se o tomto projektu dočetla, v první chvíli jsem si říkala, že je to velmi dobrý nápad. A brala bych to jako ilustrativní příklad fair use. Je ale pravdou, že je potřeba to hodnotit případ od případu, fotku od fotky. Možná je na místě konzervativnější hodnocení k dílu, jako je Grahamova fotografie, než k selfie fotografii. Pokud dám selfie na Instagram, je v tom jistá dávka exhibice. Nejde tolik o vystavení díla, jako je tomu u Grahama, který možná používá svůj účet spíše na způsob online galerie. V případě selfie jde o sebeprezentaci, kterou Prince podle mě jednoznačně transformuje do jiného kontextu.

Iva Javorská (*1975) vystudovala právo na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a postgraduál na Univerzitě Paris 1 Panthéon-Sorbonne v Paříži, v roce 2017 absolvovala program Navigating Today’s Artworld při Sotheby’s Institute of Art. Působí jako advokátka v advokátní kanceláři NOVALIA, specializuje se na autorské právo, duševní vlastnictví a obchodní právo. Od roku 2015 vede na UMPRUM seminář věnovaný problematice autorského práva a příležitostně přednáší pro studenty a absolventy různých uměleckých škol.

Ilustrace: Marie Lukáčová